Spiritualita v manželství

1. Spiritualita

Obecně a zjednodušeně lze říci, že spiritualita je život s Bohem, duchovní život. Jde o vztah k Bohu ale i o vztah s Bohem.  Je to širší pojem než náboženské vyznání, příslušnost k nějaké církvi nebo jen způsob praktikování víry.

Známe různé spirituality :  mužská, ženská, kněžská, manželská, řádová spiritualita …. Vždy jde o způsob prožívání vztahu k Bohu  a s Bohem, ovlivněný nějakým odlišujícím kriteriem, nějakými určujícími okolnostmi (stavem – kněz, řeholník, pohlavím - muž, žena, žijící v manželství nebo  příslušností k nějaké skupině, církvi).

Každý člověk prožívá vztah s Bohem jinak, jinak intenzivně, jinak to dává nebo nedává na odiv, jinak se to navenek projevuje.     Je třeba si v základu uvědomit, že duchovní život každého člověka si zaslouží úctu, i když se nám způsob takového „ soužití „ s Bohem  jeví jako cizí nebo jeho vnější projevy jako nesrozumitelné, povrchní nebo naopak třeba  „ přehnané „. Pokud pochopíme, že nejsme a ani nemůžeme být všichni stejní, a to ani v oblasti prožívání duchovního života, jsme na dobré cestě, abychom naplnili slova o lásce k bližnímu a poznání, že Duch Boží vane a působí, jak se mu zlíbí, přičemž toto různé vanutí je v souladu s Božím záměrem. Na druhé straně, pokud jsem součástí nějakého společenství, měla by spiritualita vycházet z nějakého společného základu, například teologického základu – křesťanská, katolická spiritualita. 

2. manželská spiritualita

Manželé jako dva svobodní lidé se rozhodli trvale žít spolu a uzavřeli o tom smlouvu. Protože jde o závazek velice obtížný, je jim poskytnuta posvěcující milost v podobě toho, že jejich vzájemný slib je Bohem povýšen na svátost a zájem Boha o manžele a jeho pomoc manželům v naplnění  tohoto nelehkého  úkolu nekončí oním vzájemným si udělením svátosti mezi snoubenci.  Bůh projevuje svůj zájem a chce být nápomocen po celou dobu trvání manželství. Takové milosti by měli hojně využívat i manželé, vždyť o to, aby vzájemně daný slib dodrželi, žádali při složení slibu přímo Boha sami - … k tomu ať mi pomáhá Bůh ….

Protože manželství je společenstvím, a to dvou lidí s různou spiritualitou, je vhodné aby manželé o té individuální spiritualitě věděli a v jako každém společenství, aby se pokoušeli o nějaké společné prožívání vztahu k Bohu (o společnou manželskou spiritualitu).  Protože duchovní život je závažná oblast lidského bytí a lidské psychiky, je vhodné, aby se již snoubenci o duchovní život druhého partnera zajímali před vstupem do manželství, aby v zaslepenosti láskou neodkládali až do manželství debaty o otázkách duchovního života každého z nich a o vzájemných představách o společném duchovním životě. 

Snoubenci a tím spíše potom manželé  by tedy měli :

• vzájemně poznávat spiritualitu toho druhého, mluvit o ní, odhalovat se v otázkách žití s Bohem,
• mluvit o tom, co jsou vzájemně schopni tolerovat, co jim na způsobu prožívání života s Bohem u partnera vadí, co je na ně příliš nebo co je naopak nedostatečného,
• to vše by však mělo být probíráno s úctou k tomu druhému, bezkonfliktně,  spíše by to mělo být vedeno snahou o pochopení toho druhého a jeho potřeb,
•  mít k sobě důvěru, protože je jasné, že ani manželé, natož teprve snoubenci, nebudou ochotni na zavolání toho druhého vykládat své niterní duchovní pocity  se samozřejmostí jako zboží na krámě. Tedy úcta a důvěra jsou klíčem k otevření brány nitra partnerů,
• být jak před manželstvím, tak i potom v něm, tolerantní k projevům toho druhého a měli by si být schopni sdělit tu míru tolerance. Neměli by jeden druhého předělávat na tu svou spiritualitu, kritizovat „ přílišnou zbožnost „ nebo  naopak „ plytkost duchovního žití „ toho druhého. Pokud z debat a z poznávání duchovnosti toho druhého vyplyne neochota k  otupení třecích ploch v této oblasti, je to pro snoubence signál o hlubší úvaze, zda jsou pro sebe vhodnými partnery a v manželství to potom krystalizuje do stavu, který se projevuje právě neúctou, nedůvěrou, v lepším případě lhostejností, v horším potom vydíráním či zesměšňováním a potlačením svobody toho druhého v zájmu požadavku na vyhovění partnerovi,  
• být schopni ale na druhé straně v rámci respektování svých spiritualit určitého posunu směrem ke společnému prožívání života s Bohem – společná modlitba, modlitba s dětmi, poutě, diskutování postojů k duchovním otázkám.

3. manželská spiritualita a praktický život

Spiritualita žitá partnery katolíky, partnery různého křesťanského vyznání a žitá mezi věřícím a nevěřícím partnerem bude asi rozdílná, pro fungující manželství musí být ovšem alespoň nějaká. Pokud společná spiritualita bude úplně chybět, nebude manželství asi šťastné. 

Bůh není v manželství za „ křena „ , nenarušuje naše společné manželské prožívání života, včetně toho intimního, chce nám pomáhat ten život lépe žít, zná naše slabosti lépe než partner, jeho cílem je naše štěstí, ne neustálé nucení manželů do plnění příkazů a zákazů nebo podpora jednoho partnera proti druhému.

Manželé se mohou dohodnout na společné modlitbě nebo alespoň na modlitbě s dětmi a před dětmi. Otevírají se ve společenství rodiny Bohu a sobě navzájem. Pro někoho bude vrcholem společné spirituality návštěva bohoslužby každou neděli, pro někoho jen občas, pro jiného to budou poutě, modlitba při společném obědě, nějaká duchovní cvičení nebo život ve společenství. To vše je možné a je to dobré pro oba partnery i pro jejich rodinu, tedy i pro děti. Protože ty přebírají vzory a vidí, že jejich rodiče se nestydí mluvit o Bohu, promlouvají o něm i s dětmi i při modlitbě s ním komunikují jako s někým, kdo je součástí rodiny, kdo není jen policistou, ale tím, na koho se lze spolehnout, předložit mu radosti i bolesti vztahu i problémy v komunikaci v rodině.

Někdy je velice těžké si veřejně, třeba ve společenství či před dětmi, přiznat, že mezi manžely je momentálně problém či nesoulad v komunikaci, v názorech, a to nejen na duchovní život, ale i na život rodinný , na výchovu dětí, způsob výchovy, na vazby s přáteli atd. Takový nesoulad či z něho pramenící atmosféra  se mohou přenášet i na okolí. Pokud potom známí nebo děti vidí, že před Bohem ve společné modlitbě manželé pokorně jeden nebo druhý, nebo oba, přiznávají svou nedokonalost a zvou ho do svých problémů a do svého života, je to nejlepší způsob ukázky praktického projevu manželské spirituality. K tomu ovšem vede dlouhá cesta, plná opravdovosti a touhy po lepším životě a vztahu. A to vše skrze pozvání Boha do společenství manželského vztahu.

Autor: manželé Šalandovi

Foto: Michaela Strachoňová